Rozhovor s redaktorkou Lucií Zemanovou pro týdeník SPIRIT, 6/2013, s. 27 (ad.)

I HLAS POMÁHÁ LÉČIT

„Slyšela jsem, že i hlasem - zpěvem může člověk léčit druhé nebo sám sebe“, píše paní Blanka ze Strakonicka. „Tak se ptám - k čemu konkrétně se to dá využít, v jakých případech to člověku pomůže?“
Hlasovou terapií se zabývá a využívá ji více než 20 let například Petr Matuszek, profesionální zpěvák pohybující se napříč hudebními žánry, herec, multiinstrumentalista, pedagog a v neposlední řadě hudební vědec. Vytvořil harmonizační a relaxační HADE terapii, která vychází z celostního přístupu k člověku. Zaměřuje se na tři oblasti - dech, hlas a energii, které doplňují dle potřeby postupy vycházející z terapie pohybové, kontaktní a rytmizační.
Proč název HADE terapie? 
Název je složen z toho, co terapie zahrnuje - Hlas - Alikvot - Dech - Energie. Když chce někdo dobře zpívat, musí dobře dýchat. Kdo chce cokoli dělat, musí mít v rámci konkrétní tělesné aktivity správné těžiště - vše vnímám v rámci souvislostních vazeb. Zároveň hlas vnímám nejen jako komunikační prostředek, ale jako konkrétní vibrace. Hlas je ovšem hlavně nejbližším komunikačním nástrojem každého člověka - vyjadřuje jím něco, působí jím na druhé i sám na sebe. Kdokoli promluví, vnímám, jak dýchá, nemusím ho vidět, ale z jeho hlasového projevu již vnímám, co by potřeboval, hlas a dech jsou pro mne tím nejlepším diagnostickým kanálem. A naopak - z hlediska terapeutického postupu pak hlasový nebo dechový výcvik může tělu přinést harmonii a vyvážení těla, řešení konkrétních psychických i tělesných problémů. Pochopení hlasového terapeutického dopadu samozřejmě bylo podmíněné mou interpretační praxí. Původně jsem pro svůj pěvecký experimentální projekt hledal akusticky specifické prostory, které by měly určité harmonické vibrace. Jsou totiž konkrétní tóny, které daný prostor rozezvučí, a díky modulaci hlasu dojde k propojení - hlas prostoupí prostor a prostor prostoupí hlas, což dělá dobře interpretovi i naslouchajícím. Jde o nádherné harmonicky vibrační propojení, úžasný zážitek! Ale tahle má vize měla úskalí. Když jsem byl v tom prostoru sám a měl jsem mikrofon, tak bylo možné a jednoduché předat a sdělit, co jsem chtěl. Ovšem ve chvíli, kdy přišli posluchači a tento vjem jsem chtěl zprostředkovat naživo, akustické vlastnosti prostoru se změnily a už to nešlo. Pochopil jsem, že nemohu být závislý na prostoru, že si ho musím nějak nosit v sobě. 
Tak jste se dostal k alikvótnímu zpěvu? 
Ano, bylo to nějak v 94 roce, alikvótní zpěv se tu ještě nenosil, a tak jsem se ho začal učit podle krátkého a v podstatě náhodně objeveného textu jednoho mongolského mistra. Trvalo tři roky, než se mi poprvé nějaký alikvót ozval a až po dalším půlroce jsem s ním už mohl začít pracovat. Alikvótní zpěv je nejčistší souzvuk jako takový, druhý tón vychází z toho prvního, základního, má stejné vibrace, nemůže se ozvat falešnost, je to souzvuk přirozeného ladění na základě alikvótních principů. Oktáva, kvinta, atd. - nic přirozenějšího, harmoničtějšího není. Když jsem viděl, co to dělá se mnou, co to probouzí - vibrace v těle, určité harmonizačně rezonanční pochody - pochopil jsem některá jednoduchá tělesně energetická propojení, a tím i přirozeně fungující proces samoléčitelství, tedy i možnosti odblokování mnoha tělesných i duševních problémů Teď pořádám kurzy a snažím se lidem vysvětlit, že dech, hlas i pohyb - vše spolu souvisí. A může nám to pomoci odstranit problémy ve fyzické i psychické rovině. Pokud se tělo zharmonizuje, pomůže si samo, je to jednoduché. Např. jestliže se člověk naučí dýchat, tak se zároveň naučí přirozenou cestou odblokovat si i mnohé potíže, které se během času, často nepozorovaně, vyskytnou.
Zdá se to jednoduché - stačí naučit se správně dýchat…
Ale jednoduché to není a nikdo by to neměl zkoušet sám, může se naopak úplně energeticky i procesně rozhodit. Přístup musí být individuální a v rámci individuálních potřeb a dispozic komplexní. Každý člověk má zažité určité návyky. Tím, že si to, co dělá automaticky, začne analyzovat, přemýšlet nad jednotlivými fázemi, může si nevědomky ublížit. Považuji za nesmírně důležité komplexní a zároveň individuální pojetí. V rámci výcviku může pomoci pohyb, nebo samotný hlasový projev - vibrace hlasu vás dostane do klidu, odvede vaši pozornost. Však to jistě znáte - ve chvíli, kdy se soustředíte na to, že máte uvolnit paži, dostanete do ní křeč. Podobné je to s dechem. Proto, když učím své klienty dýchat, zároveň je učím souvislostní pohyb. Ten jednak odvádí pozornost a pak je vodícím prvkem. Když udělám určité gesto, měním zároveň i těžiště a změní se i dech. Jestliže někdo špatně chodí, špatně našlapuje, změní-li dech, jeho tělo si to v podstatě bezděčně upraví samo. Učím-li tedy klienta, že se má nadechnout takhle nebo takhle, učím ho zároveň, kde má v konkrétní procesní fázi (emoční či tělesné) těžiště, tedy ukazuji mu, co vše to s ním udělá, když se určitým způsobem pohne, když zatne prsty a podobně, učím ho vnímat, jak se mu změní dech. Každý emoční vzruch, sebemenší tělesná aktivita mají přirozené procesní důsledky i příčiny. Samozřejmě v rámci terapie využívám určitá základní technická cvičení, která se musí každý naučit, ale nic z toho není samoúčelné, vše musím vnímat - a hlavně klienti se to musejí naučit vnímat - v komplexní šíři tělesných i duševních procesních souvislostí. 
Děkujeme za rozhovor. (zem)

Terapie pro každého…

„Psali jste o terapii HADE. Chtěla bych vědět, jestli je pro každého, jestli ji mohou využít třeba i handicapovaní…“ zeptala se paní Anna z Doks.

Petr Matuszek, autor terapie, říká: „Omezení nejsou žádná, pomoci může opravdu i handicapovaným a je jedno, zda je jejich postižení mentálního nebo fyzického charakteru. Pokud ale pracuji se skupinami klientů, snažím se, aby byly v rámci svých potřeb kompaktní. Třeba pro malé děti je zaměření specifické, jinak se pracuje se školní mládeží a úplně jinak právě například se skupinou handicapovaných, kteří vše prožívají intenzivněji, a proto je lépe se v jejich případě soustředit spíše na konkrétní detail. Při vnímání propojení hlasu a pohybu dochází k určité (byť většinou částečně korigované) emoční ventilaci, spouští se jakési vnitřní divadlo, klient se v podstatě částečně sám před sebou obnažuje. Co se mluvení i pohybu týče, jde v prvé řadě o komunikaci a tělo i psychika mají potřebu komunikovat, minimálně v rámci vlastního mikrosociálního prostředí či jednoduše v rámci tělesně psychické funkčnosti. Tělo by si tedy mělo samo dokázat najít příčinu potíží, neřešit důsledek, ale příčinu. Jednoduše řečeno - přijde-li za mnou někdo se špatnou artikulací, nejde tu zpravidla jen o samotnou artikulaci, byť to je prvotní problém, kterým se zpočátku zabýváme. V obecné rovině se pak vždy snažím tělo každého klienta dostat do jakéhosi detoxikačního módu, aby se začalo čistit. Každý klient se naučí dva tři pohyby, které jsou pro něj ty pravé, a ve chvíli, kdy přijde stres, ať už z hluku, z dětí, z pracovního vypětí, z čehokoli, dokáže si alespoň částečně pomoci - odblokovat tělo, podpořit tok svých tělních tekutin i energie. Spolu s tím, jak klienta učím správně dýchat a artikulovat, vytváří se z druhé strany přirozeně se vyvíjející jakýsi paralelní harmonizační program. Klient tak postupně zjistí, že když si například určitým způsobem sedne nebo lehne a konkrétním způsobem se nadechne, bude v konečném důsledku v pohodě. Musí to ale pochopit a procítit, jinak mu pomohu jen pro daný okamžik - a to není tím pravým účelem mé terapeutické práce. Mým cílem je, aby si klient v co nejvyšší míře dokázal pomoci sám. A pokud mne v budoucnu už nebude potřebovat, je to ideální stav a lepší výsledek své práce si nemohu přát! Vše souvisí se vším, proto je přirozené, když vědomým zharmonizováním určité části průběhového procesu dokážeme zharmonizovat celek. Kolikrát za mnou přijde člověk, který koktá, a tedy raději nemluví. Tělo ale komunikuje verbálně i neverbálně, takže mně stačí, že se jen dvakrát nadechne a už vím, kde ho tlačí bota. Jsem fyzioterapeut, nikoli psychoterapeut, ale tělo je komplexní, promlouvá k tomu, kdo mu umí naslouchat.

(zem)

www.spirit.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=7714:i-hlas-pomaha-leit&catid=50:clanek2

Čtenáře Miloslava T. zajímá: „Psali jste někdy na začátku roku o HADE terapii. Že je složená z dechové, hlasové, pohybové… Docela mě to zaujalo, a protože to nemám daleko, možná bych to vyzkoušel. Ale potřeboval bych se dozvědět něco víc o tom, jak to probíhá. To se tam lidé učí dýchat, zpívat a nějak cvičí?“

Podrobnější informace k jednotlivým technikách HADE terapie nám podal terapeut Petr Matuszek. Podívejme se nejprve na to, co zahrnuje pojem dechová terapie.

„Každý má navyklý určitý proces dýchání, průběh, který zahrnuje množství svalových iniciativ i mentálních aktivit, které jsou navzájem v podstatě nedělitelně propojené v jednom komplexním konglomerátu. Ve chvíli, kdy se cokoliv separátně začneme učit, zaměříme se pouze na tuto jednu konkrétní věc, obvykle nastává v rámci celkové průběhové vazebnosti problém, protože v rámci celého procesu zesilujeme jeden samotný prvek a tím porušujeme vyváženost celého procesu, jeho harmonii. A samozřejmě když se vědomě zaměříme na něco, co jinak používáme nevědomě, na základě dlouhodobě vypěstovaných reflexů, dostáváme se velmi často do nerovnováhy a křeče. Je to podobné, jako když vám režisér řekne – projděte se mi tu po jevišti… téměř každý má v tu chvíli náhle svázané ruce i nohy. Všichni běžně chodíme, naučili jsme se to ve dvou třech letech a normálně (harmonicky) používáme veškeré nervová a svalová spojení. Když to ale máme udělat na povel, pak chodí každý jako „Švejk“, protože chce dobře vypadat – přemýšlí nad tím, jak stojí, kývá rukama atd. Proto je v celkové terapii nedobré snažit se o separaci samotného dechového průběhu a v v rámci dechové terapie vysloveně nebezpečné oddělovat jednotlivé dechové fáze. Výcvikový program dechové terapie je směřován k obecným i konkrétním fyziologickým postupům a reflexi svalové funkčnosti, stejně tak ale k niternému vnímání dechových stop z hlediska anatomie, duševní i duchovní úrovně a energetické provázanosti na základě principů holandského dechového terapeuta Corneliae Veeninga. Nejde však o hlubinnou psychologickou práci. Primárně dechová terapie vychází z přístupu terapeutky Susanne Barknovitz, jde tedy o vnímání a procítění každého dechového pohybu, dechových drah a dechových stop. Klient je veden k postupnému ovládnutí fyzických činností těla a k vědomé stimulaci pocitových představ v rámci potřeby dechového směřování. Vše zůstává přirozené a spontánní, dýchání není omezováno žádnou vykonstruovanou dýchací technikou spojenou s počítáním, zadržováním dechu, umělým prodlužováním nebo zkracováním dechu apod. Člověk se učí vlastním prožitím poznat svůj původní dech a dovolit mu, aby se přirozeně rozvinul. Tím, že dech procítí pak v kombinaci s konkrétními dechovými cviky harmonizuje energetické dráhy v těle, otevírá vlastní sebeléčivé schopnosti v tělesné i duševní oblasti. V rámci dechové terapie jsou využívány jako základ čtyři druhy komplexních dechových cviků – tzv. plné dýchání, aktivační dýchání (včetně cviku tzv. dýchání „strunového“), mentálně zacílené dýchání a já také dělám nízkotepové sportovní či energeticko-aktivační dýchání.

Plné dýchání – vychází z procítění a uvědomění si základního procesně přirozeného (!) komplexního jogínského dýchání. Člověk naplní dechem spodní část těla, uvědomí si těžiště, naplní vrchní část těla, znovu si uvědomí těžiště, a pak přidechne do všech tělních prostor. Dělá se to vleže, aby se eliminovaly rušivé vlivy. Jde o nastolení dechové i celkové tělesné rovnováhy a rozšíření (většinou několikanásobné) dechové kapacity. Ženy totiž používají (zjednodušeně řečeno) obvykle horní dýchání a muži zase spodní (toto ovšem nesmíme generalizovat!). Z toho vychází dost často nedostatečnost druhé strany. Princip cviků pomáhá vyvážení.

Aktivační dýchání – díky dechu můžeme aktivovat nebo zklidnit tělo. Lze to přirovnat k práci motoru – aby motor fungoval, vědomě přidáváme a ubíráme plyn (ovšem to neznamená, že tím přiškrtíme motor výkonnostně!). Dech je vodivým elementem energie. Jím se tělo čistí, dech pomáhá v rozvodu tekutin a krve, která přináší přirozené okysličení tkáním.

Mentálně zacílené vedení dechu – je důležité, aby lidé nemysleli na to, že mají udělat nějaký cvik. Učím je pomocí vizualizace a dechové meditace vytvářet si mentální, pocitovou představu. Ty potom postupně víc a víc konkretizujeme a tím ovlivňujeme dechová zacílení. Na základě nepřímo prioritně vědomých impulzů se tak spouštějí další procesně harmonizační mechanismy v těle.

Aktivační sportovní dýchání – jde o postupy k udržení dechové podstaty pro sportovní tréninkovou zátěž v rámci nízké tepové hladiny.

První dvě metody slouží především ke svalové aktivaci v rámci zacílené fyzioterapeutické gymnastiky, rozšíření dechové kapacity a cílenému energetickému vyrovnání, třetí metoda „mentálního“ směřování dechové dráhy vede k relaxaci a celkovému uvolnění organismu, k odstranění svalových i energetických blokací, k uvolnění bolesti apod. Klienti se učí tyto dechové dráhy pomocí vizualizace využívat, vést dech do bolavého či zablokovaného místa (dalo by se říct, že je „dodechují“ a tím čistí), rozvádět životní energii a tím „detoxikovat“ různé části duchovního i fyzického těla. 

Podstatou dechových drah v rámci fyziologických a energetických souvislostí se zabývám téměř 30 let, a to jak z pohledu příčinné analýzy, tak z pohledu praktického využití konkrétních cvičebních metod pro rozvíjení a harmonizaci jednotlivých oblastí vlastního dechového procesu. Na základě svých zkušeností důrazně varuji před samostatným a neodborně vedeným cvičením různých dechových oblastí, především tzv. klíčkového (podklíčkového) dechu! Neodbornou separací jednotlivých funkčních dechových oblastí se velmi rychle zafixují nedobré návyky a boří se tím přirozené vyvážení celkového dechového řádu – tedy vlastní harmonie dechové průběhovosti. Dopad pak může být velmi silný, a to jak po stránce fyzické – dušnost, energetická slabost, dechové přehlcení aj., tak po stránce psychické – neklid, emoční rozháranost, úzkostní stavy ad. Náprava těchto cíleně vytvořených nedobrých návyků trvá zpravidla velmi dlouho, někdy jejich dozvuky procházejí celým zbytkem života.“

(zem)

Další složkou HADE terapie je terapie hlasová. Co nám k ní Petr Matuszek řekl?

„Hlasová terapie vychází z postupů prociťování hlasových resonančních (alikvotních) vibrací podle Davida Hykese, z obecné artikulační metodiky z pohledu logopedicko-dechových souvislostních zákonitostí (především v rovině „zadní“ prostorové artikulace) a z principů vlastní technické výuky zpěvu, obecné rétoriky a emočního hlasového projevu (Voice Movemen Therapy).

Alikvotní zpěv - to je specifický způsob určitého zvukového vyjádření, které je harmonické, nic harmoničtějšího neexistuje. Dvojhlasý nebo trojhlasý zpěv se přirozeně vytváří na základě vibrací prvního tónu, takže se separuje určitá část alikvotní řady tónu základního a vytváří se tak dvojhlasý souzvuk… Spoustě lidem to dělá dobře, a navíc se tím harmonizuje tělo, protože jde o přirozené vibrace. Srovnáváme tak dech, pozitivně ovlivňujeme procesní pochody v těle, člověk se díky tomu může zbavit například ucpaných dutin i svalového třesu. Ponoří-li se člověk do alikvotního zpěvu, tedy do vícevrstvých vibrací alikvotních tónů, s tělem to dělá divy. Někdy se to připodobňuje k harmonii sfér. Ne nadarmo je to mj. i jedna z meditačních technik. Přitom je úplně jedno, jaký tón si kdo vytvoří, jestli někdo umí zpívat nebo ne. Já po něm nechci, aby zpíval písničku. Potřebuji, aby vytvořil jakýkoli (!) tón a na základně tohoto tónu s ním pracuji. A věřte, po chvíli si každý uvědomí, že neexistuje nikdo, kdo by zpívat neuměl. Z každého sice nebude Gott či Pavarotti, ale zazpívat základní písničku o čtyřech, pěti tónech zvládne každý a může z toho mít radost. Zpěv provází lidstvo odedávna a lidé zpívali právě pro tu radost, dobrý pocit, vytvářeli si tak harmonii, zpěv byl vždy stmelujícím společenským elementem v rámci sociální sounáležitosti…

Artikulační metodika - když je potřeba nebo lidé mají zájem, pak je učím vést hlas jako takový. Společně uvolníme hlas natolik, aby mluvení nebo zpívání bylo každému příjemné a aby hlasový projev byl příjemný i ostatním lidem okolo – tedy posluchačům. V neposlední řadě si klient zvyšuje určité sebevědomí - v rámci artikulace, projevu. V souvislosti s tím se pak lidé učí vysloveně hlasovou techniku – artikulaci, dech, využití rezonance, přirozené vytvoření dostatečné šíře a síly hlasu v rámci daných rezonančních prostor atd. Jde o to, aby se každý klient hlasově našel. Pomáhám i těm, kteří trpí trémou. Jsou to třeba učitelé, lidé, pro něž je práce s hlasem nutností. Učím je konkrétní hlasové techniky, o které se pak mohou opřít.

Emoční ventilace – zatímco v rámci alikvotního zpěvu často společně improvizujeme bez konkrétního zacílení (tedy orientujeme se pouze na samotnou zvukovou stránku projevu), v rámci emoční ventilační terapie už cíleně chci, aby lidé vyjádřili hlasem to, co chtějí, případně co cítí, co je trápí, co chtějí vyjádřit – ať konkrétního, tak emotivního. Nemusím to vidět, často jsem otočen zády, ale chci je slyšet, vnímat skrze hlas. Aby se pro sebe vyjádřili – stejně jako se tělo vyjadřuje pohybem, tak naše nitro se potřebuje vyjadřovat především hlasem. Hlas je naším auditivním obličejem, je nejbližším ventilačním prostředkem. Pokud má někdo nějaký problém, má v sobě blok, pak se to projeví nejen na psychické úrovni, ale přeneseně i na fyzické bázi. Já odstraňuji tu fyzickou část – nejsem psychoanalytik a nechci, aby se mi někdo zpovídal. Pouze každého vedu k tomu, aby se soustředil na něco v sobě a našel možnost se – třeba i nonverbálně – vyjádřit. Půjdu-li do krajnosti, hrajeme v přeneseném slova smyslu sami sobě divadlo. Pohledem na sama sebe „zvenčí“ se klient odosobňuje od svých traumat a je schopen otevírat i ty „věčně zamčené“ dveře svého nitra. Voláme na sebe například přes celou místnost, aplikujeme sami na sobě emoční „adrenalin“… aby měl klient dostatek možností a vodítek k otevření se. Jestliže je bloků hodně, může dojít i ke zdánlivě nekontrolovatelné lavině uvolnění. Toho se nikdo nemusí bát – stane se to nanejvýš jednou (jako když se protrhne přehrada) a následuje vždy velká fyzická i psychická úleva. Pracujeme prostě společně na tom, jak se osvobodit z blokací, ze stresu. Jsem prostředníkem k tomu, aby člověk získal svobodu, mohl se vybrečet, vykřičet, zkrátka se té nahromaděné tíže zbavit. Znovu opakuji, nejsem terapeut, jsem pouze zprostředkovatelem potřebné komunikace mezi oběma póly klienta – protože znám techniku fyzického těla a mám řadu zkušeností, protože vím, co v dané chvíli člověk cítí a co to dělá s jeho tělem.  Když to budu parafrázovat, je to, jako když se někdo zalyká a já ho praštím do zad – tělo si pak už pomůže samo. Nejde o to, že bych své klienty chytal za ruku a vyzvídal, co je trápí. Nic neanalyzuji, nic z jejich soukromí ani niterných psychických traumat neodhaluji, soukromým se nezabývám. Jen každého hlídám a koordinuji na základě fyzických projevů.  Když pak třeba dojde k emočnímu „vyhřeznutí“, je to jen dobře: tělo i „nitro“ se pročistí. Pak je už jen nutné pracovat na tom, aby se blokace nevytvářela znovu, čemuž se následně společně učíme předcházet: na základě nových fyzických návyků, analýzy sebe sama a uvědomění si vazebnosti jednotlivých příčin a důsledků.“

(zem)

Další složkou HADE terapie je terapie pohybová. Co nám o ní Petr Matuszek řekl?

„Pohybová terapie není v našem případě prioritní formou výcviku, ale je nezastupitelná pro vlastní aktivaci klienta. Zároveň slouží jako propojující článek mezi jednotlivými formami hlavní terapeutické práce. Vychází především z přístupu německé terapeutky Susanne Bartowitz a její metody vnitřního vhledu, prožitku a osobního ztotožnění se se souvisejícími průvodními znaky každého pohybu.

Samotné cvičební postupy vycházejí jak z oblasti relaxačních programů a terapeutických postupů racionální medicíny, tak z principů Movement Therapy a asijských pohybových tradic (tai chi, jóga ad.). V rámci konkrétních pohybových vzorců se pracuje s tempem, periodizací či naopak separací určité části pohybu podle individuálních potřeb klientů. Vedení je vždy cíleně směřováno k hledání primární individuality v rámci skupinové práce, není direktivní.

Cviky jsou orientovány jednak k celkové tělesné i energetické harmonizaci, k prokrvení končetin a k celkové tělesné (tedy dechové, pulsační apod.) i energetické aktivaci. Jsou využívány především na začátku skupinových lekcí a jako uvolňující most mezi jednotlivými formami vlastního soustředěného terapeutického výcviku. Dále pak cviky pomáhají řešit konkrétní tělesné i energetické problémy - obecné i aktuální.

Cviky jsou rozděleny do třech cílových oblastí.

Aktivační (využívají se především na začátku výcviku): konkrétní cviky sloužící k aktivaci tělesné i duševní podstaty těla vycházejí nejen ze samotného „rozpohybování se“ a rozproudění krve, ale i k vědomému procítění vlastního procesu aktivace, k uvědomění si propojitelnosti vlastních pohybů se všemi funkcemi organismu apod.

Energetické (např. pozice „sudu“, pozice „sloupu“ či stav „zakořeněného stromu“): jejich podstatou je procítit pohyb jako součást tělesné energetické jednoty, vnímat harmonii pohybu s vlastní tepovou frekvencí, cítit životodárnost krevního oběhu a celkovou měnící se energetickou podstatu těla.

Relaxační (často jsou využívány na konci terapeutického výcviku): vycházejí především z pohybové podstaty dechové fyzioterapie. Někdy jsou v rámci aktuální potřeby využívány i postupy pasivní tělesné manipulace (uvolnění šíje, kloubních systémů apod.).“

(cul)